OETZ 2013

18.05.2013

40. sokolský Oetz

Byli jsme v Oetzu

Několikahodinový návrat do Vídně z tyrolského Oetzu poskytl dostatek času ke vzpomínání na právě uplynulé tři dny, během nichž se uskutečnilo 40. jubilejní sokolské setkání. Letos ho organizovali sokolové z Mnichova, a jak jsem se dočetla v jejich časopisu "Sokolík", byli to právě oni, kteří tuto krásnou tradici každoročních zájezdů do Oetzu, kde zakladatel sokolstva dr. Miroslav Tyrš zahynul, založili.

Na letošní jubilejní setkání přijeli Mnichovští znamenitě připraveni. Zřejmě uvažovali podobně jako před dvěma lety my, Vídeňáci, a pořídili veliký stan, protože předpověď počasí byla ještě několik dní před srazem všechno jiné než příznivá. Naštěstí se nevyplnila docela, a tak se sokolové z Německa, Švýcarska, Rakouska, Francie a v porevolučních letech také stále více sokolů z České republiky, sešli v sobotu 18. května na sluncem ozářené, čerstvě posečené suché louce v osadě Piburg nad nedalekým Oetzem.

Přišla jsem právě v okamžiku, kdy starosta Sokola Mnichov rozděloval svým pomocníkům jednotlivé úkoly. Každý dostal na starost některou sportovní disciplínu a hry pro děti. Přitomní sokolové se přihlašovali na připravených listinách a netrvalo dlouho a již se začal hrát první zápas volejbalového mixturnaje, který je jakousi nepsanou vrcholnou sportovní soutěží celé této akce. Jiní se seskupili k házení šipek na terč, další zase třeba ke hře "petang". Pro děti byly připraveny hry jako závod v pytli, házení na plechovky a další. Mnichovští dobře věděli, že počasí do neděle nevydrží, a proto byla schůze ZOS odložena na nedělní dopoledne, aby se stihlo co nejvíce sportovních soutěží. Dokonce tradiční běh kolem Piburgského jezera byl odstartován ještě během sobotního odpoledne. Ženy a děti měly běh přiměřeně zkrácený. Vídeňáků bylo na srazu letos poměrně málo, a tak jsme za naše výkony utržili pouze jednu jedinou medajli. S. Dana Frey-Maternová si zaběhla pro bronz. Naši volejbalisté přijeli nekompletní a nezmohli se na víc než na 6. místo z osmi zúčastněných družstev. Byli jsme z výsledku trochu zklamaní, ale nakonec jsme notně fandili Mnichovu, který opravdu turnaj vyhrál a radost z tohoto vítězství rozhodně neskrýval. Měl totiž ve finále silné soupeře z moravského Zábřehu. Nemám k dispozici výsledky všech sportovních soutěží a nemohla bych zde ani všechny uvést. Vítězové byli vyhlašováni a odměňováni medajlí a diplomem, a navíc ještě červeným tričkem s tištěným nápisem 40. setkání, u nedělního závěrečného táborového ohně.

Ale to jsem se příliš rychle přehoupla k nedělnímu večeru. Tak zpět k sobotě! Z volejbalového turnaje zbývalo dohrát asi tři zápasy, jenže na ně už nezbyl čas. Byl zapálen zahajovací táborák, u něhož starosta mnichovského Sokola br. Zdeněk Hanzl všechny oficiálně přivítal. Přijely také dva autobusy z České republiky, ze kterých vystoupili nejen další účastníci, ale také folklórní hudební a taneční skupina z Moravy, která se nám u táboráku hned představila. Ve stanu se čepovalo liberecké pivo "Konrad", na ohni se opékaly vuřty a jiné masité dobroty, kolem se ozýval zpěv a všem bylo dobře. Z tváří vyzařovala radost z opětného shledání s přáteli a známými.

Do Oetzu přijela také početná skupina představitelů z České obce sokolské v čele se starostkou s. ing. Moučkovou, náčelnicí s. Kocmichovou, náčelníkem br. Vránou a dalšími. Ti se také zúčastnili v neděli dopoledne schůze Zahraniční obce sokolské. Na této schůzi převzala vedení ZOS pro příští dvouleté období od dosavadního starosty br. dr. Tomáše Frey-Materny z Vídně župa Švýcarská.

Dle očekávání se spustil déšť, ba kroupy, a volejbalové hřiště na louce stálo pod vodou. Tuto "technickou" přestávku jsme využili k obědu či posezení u kávy, a když mraky opět slunci ustoupily, byla volejbalová síť přenesena na méně rozdupané místo a turnaj mohl pokračovat. Na řadu se dostalo i přetahování lanem, které již ale také za vším soutěžením udělalo definitivní tečku.

Jak již zmíněho, závěrečný táborák byl ve znamení vyhlašování výsledků. Při této příležitosti jsme se také dozvěděli, že dva sokolové ze Zábřehu přijeli do Oetzu na kolech – urazili téměř 900 km – a jak sami řekli, cestou se již těšili na volejbal a na běh kolem jezera. U táboráku se rozhostila skvělá zábava za zvuku kytary mnichovského faráře br. Švehly se spoustou českých, moravských a slovenských písní. Sokolové ze Zábřehu přivezli ještě jedno překvapení – připravili nám malý ohňostroj.

Br. Švehla nepřijel do Oetzu jen proto, aby nám zahrál u táboráku. Již po několik let slouží vždy o svatodušním pondělí polní mši za zakladatele sokolské organizace dr. Miroslava Tyrše. Lavičky na prostranství před školou v Oetzu byly obsazené do posledního místečka a ještě se na všechny nedostalo. Mnoho sokolů postávalo kolem, nikdo si tento obřad nechtěl nechat ujít. V jednu chvíli se opět rozpršelo a nad hlavy účastníků v mžiku vylétly připravené deštníky. Sokolové před deštěm přece neutíkají. V horách se počasí rychle mění, a tak po chvíli vykouklo zase sluníčko a zbytek polní mše i následné hudební a taneční vystoupení folklórní skupiny, stejně jako sportovní rock´n roll dvou malých sokolíků z Prahy nebyly již ničím narušeny.

V závěru tohoto slavnostního dopoledne promluvili ke shromážděným sokolům dva zástupci obecního úřadu v Oetzu. Přátelsky nás přivítali a pozdravili a vyjádřili přání, abychom se u nich setkávali ještě nejméně dalších sto let.

Tradicí se stává také odměňování nejstarších účastníků srazu doma pečenými a zdobenými perníkovými medajlemi. Těch, kteří si připsali již osmý křížek, se našla pěkná řádka. Sokol Praha-Pankrác sebou přivezl krásný putovní prapor sokolských setkání v Oetzu. Převzal ho starosta sokola Mnichov br. Hanzl, ale vzápětí jej předal spolu se štafetovým kolíkem starostovi Sokolské župy Rakouské br. Frey-Maternovi, protože příštím rokem připadá organizace srazu Vídni. A řeknu vám, že bude zatraceně těžké se na ten příští sraz připravit tak, aby byl ještě krásnější než ten letošní, za který náleží Sokolu Mnichov velký dík.

Nadešla chvíle závěrečného aktu setkání – společný krojovaný průvod s historickými sokolskými prapory podél divoké řeky Aachy a dále přes úzký můstek na druhý břeh. K místu, kde se nalézají tři desky věnované památce dr. Tyrše. Sokolové k nim položili věnce a květiny, zazpívali českou a slovenskou hymnu, chvíli v tiché vzpomínce postáli a posléze se postupně vydávali na zpáteční cestu ke svým vozidlům, aby se po šťastně strávených dnech rozjeli opět do svých většinou dosti vzdálených domovů. Předtím se však vzájemně ujistili, že se na tomto místě za rok zase všichni sejdou.

n.š.