VŠESOKOLSKÝ SLET V PRAZE

Ohlédnutí za XVII. Všesokolským sletem v Praze

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 4)

Sletu byl věnován týden od 30. června do 5. července. Nešlo totiž pouze o hlavní sletová vystoupení hromadných skladeb ve Fortuna Aréně v Praze-Vršovicích, nýbrž také o velké množství zkoušek, dvě tzv. projížděčky I. a II. programu a generální zkoušky obou programů. Sletový týden byl zahájen slavnostním sokolským průvodem centrem Prahy, na několika místech mohli návštěvníci sledovat sokolské pódiové skladby, Národní divadlo uvedlo představení Jiráskovy Lucerny", ve Svatovítském chrámu se konala sokolská mše a na mnoha místech byly přístupné četné výstavy.

Sokolský slet, který se od roku 1994 opět koná každých šest let v Praze, je letos za námi! Vídeňští sokolové se na něm letos představili ve čtyřech skladbách: "Rockové symfonii", "Jdi za štěstím", "Sokolhraní" a "Před kamerou". Přípravy probíhaly po dobu několika měsíců v obou vídeňských tělocvičnách Angeligasse (X. okres) a Steinergasse (XVII. okres).

Já jsem nacvičovala se svými sestrami a bratry skladbu "Jdi za štěstím" a nebylo to vůbec jednoduché. Choreografie je totiž vytvořena pro velký celek, v našem případě pro 144 cvičenek a cvičenců. Nás ale ve Vídni bylo pouze 20. V párech i diagonálách nám chyběli lidé, se kterými jsme se měli sejít až v Praze. Navíc došlo ještě k rozdělení naší "144ky" na dvě poloviny, z nichž každá cvičila na opačné straně plochy, neboť jsme se stali rohovou částí. Náš základní celek 36 cvičenců doplňovali sokolové z Bulharska.

V sobotu 29. června po příjezdu do Prahy pro nás vedoucí skladby zorganizovali zvláštní secvičnou na sokolském cvičišti na Spořilově, kde jsme celé tři hodiny ve 30ti stupňovém vedru "projížděli" celou skladbu po jednotlivých oddílech spolu s bulharskou skupinou. Můj obdiv patřil především hluchoněmé Bulharce, která hudbu, na kterou jsme cvičili, vlastně jen "cítila". Jak nakonec ukázala obě sletová vystoupení, byli jsme všichni dobře připraveni a právem na sebe můžeme být hrdí.

Slavnostní zahájení

Zahájení 1. sletového programu ve čtvrtek večer probíhalo za deště. V dešti jsme stáli na seřadišti, v dešti jsme pochodovali k podzemní chodbě stadionu, kde jsme čekali na povel k nástupu. Později po příjezdu do Vídně, jsem si oba programy pustila ze záznamu. Prezident ČR Petr Pavel a starosta České obce sokolské (ČOS) stáli po dobu zahájení v dešti na stadionu a prezident ve svém proslovu mimo jiné parafrázoval výrok českého krále Jana Lucemburského slovy: Toho bohdá nebude, aby český sokol z mokrého trávníku utíkal." Petr Pavel byl také čtvrtou hlavou státu, která předala sokolům čestný prezidentský prapor.

Když jsme se skladbou "Jdi za štěstím" vyšli na stadion, bylo náhle po dešti. To ovšem nezměnilo nic na skutečnosti, že mnohým z nás ještě stékal déšť z vlasů po obličeji. A právě takový záběr na naši vídeňskou skupinu se objevil v televizi.

Druhý program v pátek odpoledne proběhl již za příznivého počasí. Představily se v něm především předškolní děti, které se ve večerním programu neobjevily. A byly nádherné, ať už ve skladbě "Mravenci" či "Čmeláčci". Na řadu přišla i skladba pro mladší žactvo "Sokolhraní" nebo skladba pro mladší žákyně s názvem "Čarodějky". Nejvyšší počet cvičenců na ploše v jeden moment byl 1517 ve skladbě "Fitness".

Zakončení a vzpomínky

Tyto řádky píši již na překrásné Šumavě obklopena lesem a vůni posečené trávy. A v tomto někdy až přílišném tichu vzpomínám na ten rušný týden v Praze, na tu velikou sokolskou rodinu, která se ve dvou sletových programech prezentovala široké veřejnosti na zcela vyprodaném stadionu. A stále ještě slyším nekonečné pozdravy "nazdar" jak v přeplněných dopravních prostředcích, tak v šatnách i na seřadišti vedle stadionu.

Starosta Sokolské župy Rakouské bratr Tomáš Frey-Materna při závěrečném posezení v restauraci Kolkovna na náměstí Republiky poděkoval za výjimečně vysokou účast vídeňských sokolů a společným přípitkem jsme sletový týden zakončili. Všesokolsky ovšem končil tento týden posletovou party na nádvoří Tyršova domu, kam jsme se alespoň na chvíli přesunuli. Nebylo žádných smutných loučení. Naopak, mnozí navázali nová přátelství, s mnohými se opět sejdeme při velkém sokolském setkání v tyrolském Oetzu na jaře 2025. Ne náhodou vytvořili cvičenky a cvičenci na ploše motto "spojujeme", neboť Sokol opravdu spojuje.

Nela Štěrbová, členka Sokola III/XI

Sokolové navštívili nádhernou show v O2 aréně

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 6)

Už po odpoledním představení jsme slyšeli samé chvalozpěvy. Jednotlivá čísla byla seřazena dle historie v Sokole, na začátku příchod Dr. Miroslava Tyrše a postupně pokračovaly dějiny Sokola s jeho rozkvětem i krizovými obdobími. I hudební doprovod a výkony moderátora byly špičkové. Vrcholem bylo vystoupení hradní stráže, stoprocentní preciznost. Nad námi se vznášely artistky na pásech, vystoupení dětí, sportovní i umělecká čísla měla vysokou kvalitu.

Jednotlivé gymnastické skupiny se sjely jak z České republiky, tak i ze zahraničí. Dokonce i cvičenci ze Spojených států předvedli své vystoupení jako součást vlastního sokolského příběhu. I hudební doprovod a výkony moderátora byly špičkové. Vrcholem bylo vystoupení Hradní stráže-stoprocentní preciznost. Nad námi se vznášely artistky na pásech, vystoupení dětí, sportovní i umělecká čísla měla vysokou kvalitu. Umělecké dovednosti cvičenců byly obdivuhodné a dech beroucí.

Závěrem sklidili Lucie Bílá a Jiří Korn obrovský aplaus, ale ten vlastně patřil všem. Vystupujícím i těm, kteří celý rok nacvičovali, těm, kteří skladby složili, zkrátka celému sokolstvu.

Olga Worring, členka Sokola

Sportovní čarokrásno v Praze

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 6)

Když jsem cestoval na pražský Všesokolský slet 2024, poměrně málo jsem předem přemýšlel o tom, co mohu očekávat. Mluvil jsem s přáteli a známými o "starých časech" Sokola, kdy se ještě ve velkém měřítku konala vystoupení ve Strašnicích, ale uvědomil jsem si, že ty časy jsou už dávno pryč. A proto jsem do O2 Arény na sokolský galavečer vstupoval bez velkých očekávání. Od chvíle, kdy jsem vkročil na galerii pro diváky, mě fascinovala ta úžasná nálada. Strhující vystoupení, rázná a nesmírně profesionální živá hudba, dunivé basy, které jste cítili až v žaludku, a euforická nálada mezi všemi diváky pro mě měly bez nadsázky něco až magického a uchvátily mě od první vteřiny.

Také nálada na vystoupeních ve Fortuna Areně byla nádherná a opravdu ohromující. I když večerní představení jednotlivých skladeb kvůli dešti spadlo málem do louže. Skutečnost, že český prezident Pavel z důvodu solidarity přednesl svůj projev na začátku bez deštníku v lijáku, byla jen jedním z mnoha správných dílků skládačky večera. Vystoupení byla strhující a rozmanitá a skutečnost, že ne všechno bylo provedeno s vojenskou přesností, byla velmi kouzelná a dodávala celému dění tu správnou špetku koření. Atmosféra byla tak sentimentální a emotivní, že jsem několikrát musel bojovat se slzami. Avšak při pohledu na diváky kolem mě, jsem nebyl zdaleka jediný.

Rád bych zdůraznil jednu věc, protože na mě hluboce zapůsobila. Obecně je nálada na sportovních akcích často velmi příjemnou směsicí radosti ze života, bujarého veselí a uklidňujícího pocitu, že jste
zcela tady a teď. Ale všesokolský slet je velmi zvláštní sportovní událost, kde nejsou žádné konkurenční strany. Žijeme nyní v době celosvětově sílícího nacionalismu, radikálního a hrozivého, jakéhosi zlovolného, šovinistického. Ale na sletu jsem zažil veselé, důvěrně známé, sjednocující, nevylučující a zdravé vlastenectví, jaké jsem už dlouho nepocítil. Byl tu ten hluboký pocit, že jsme jedna rodina! Baví nás to, co děláme! Všichni jsme vítězové! A už jen pro tento poněkud zapomenutý pocit, stála cesta do Prahy rozhodně za to.

Martin Apolin, člen Sokola, překlad: R. Seliger

Nazdar! Tento pozdrav zazníval celý sletový týden

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 4)

I já jakožto mladá členka Sokola Vídeň XII/XV jsem se sletu zúčastnila, a to hned ve dvou skladbách. S mou první skladbou "Rocková symfonie" jsme již před rokem vystupovali v Amsterdamu na Světové gymnaestrádě. Do druhé skladby (určené pro seniory) "Jdi za štěstím" jsem byla přidělena před měsícem a půl, když nám jedna cvičenka odpadla. Takzvané "secvičné" probíhaly na dvou místech zároveň, a to na stadionu Eden a na atletické ploše Slavia Praha, takže jsem většinu času trávila na "secvičných", i když jsem Rockovou symfonii už vlastně uměla z léta 2023.

Rocková symfonie je skladba pro dorost, muže a ženy, takže se na jedné ploše zároveň potkají mladí jako já se svými rodiči i prarodiči. Skladbu sestavili Jana Kosařová a Petr Sádek za účelem loňské Světové gymnaestrády v Amsterdamu. Již tam měla Rocková symfonie velký úspěch a my vystupovali na olympijském stadionu před tisíci lidmi. Na letošním sletě v Praze tomu nebylo jinak a Rocková symfonie po oba dva dny sklidila velký potlesk diváků.

Mně se na "Rockovce", tak se skladbě říká zkráceně, líbilo nejvíc, že to jsou čtyři známé rockové písně hrané "The London Symphony Orchestra", a to tak, že roztančí každého. Dále se mi na skladbě líbilo, že jsem na ploše cvičila s mou sestrou Angelikou, maminkou Jitkou a dalšími kamarády a známými.

Při pátečním vystoupení si Rockovku s námi zacvičil dokonce i starosta České obce sokolské Martin Chlumský. Ve čtvrtek se totiž věnoval vzácné návštěvě, neboť v publiku seděl i prezident České republiky Petr Pavel.

Stefanie Komutzki, členka Sokola XII/XV

Skladba "Před kamerou"

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 5)

Stejně jako na loňskou Světovou gymnaestrádu vyslal Sokol Vídeň i letos 12 statných mužů, aby tentokrát předvedli své gymnastické dovednosti v Praze ve skladbě "Před kamerou". Cvičební setkání a zkoušky se obvykle vyznačovaly dobrou náladou a velkým očekáváním pražského sletu. Samozřejmě bylo velkou výhodou, že jsme již sehraný tým. Měsíc před sletem jsme ještě vypilovali všechny stojky, pyramidy, letadélka a směrování. To nám při nácvicích na stadionu ušetřilo spoustu času a nervů. Na popud autora skladby jsme ještě v Praze vylepšili techniku dvojstoje. Odměnou za tuto dřinu nám byly hned dva bujaré potlesky zaplněného stadionu, které nás budou nabíjet po dalších šest let. Prahu jsme si jako parta užili na maximum a moc se těšíme, až si to za šest let zase zopakujeme.

Jan Vávra, člen Sokola

Poprvé na Sletu

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 6)

Když jsem zpracovával fotografický materiál pro novou webovou stránku Sokolské župy Rakouské, fascinovaly mě záběry ze sokolského sletu roku 2018 v Praze. Řekl jsem si: "...U toho musíš jednou být!" A tak se taky stalo. Na letošním XVII. všesokolském sletu se můj sen splnil. Byl jsem účastníkem a cvičencem seniorské skladby "Jdi za štěstím". 

Všechen ten vynaložený čas a přípravy na slet se skutečně vyplatily, protože taková událost, jako je všesokolský slet v Praze, zanechá v člověku neopakovatelné hluboké dojmy. Celé to nadšení a euforie sounáležitosti je výsledkem geniality zakladatelů sokolské myšlenky Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera, kteří asi ani sami ve své době netušili, jak veliký význam bude mít sokolské hnutí pro národní i světovou tělovýchovu.

Veškerá organizace a příprava této sportovní podívané je opravdovou chloubou všech sokolských žup a obcí po celém světě a zaslouží si velkou pochvalu a o ode mne klobouk dolů!

René Seliger, člen Sokola

Ohlédnutí za úspěchy vídeňského "Sokolhraní"

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 5)

Ve dnech 30. června až 5. července se našich devět dětských cvičenců účastnilo XVII. všesokolského sletu v Praze. Děti vystoupily se skladbou "Sokolhraní" v kategorii mladších žáků. Pro všechny byla účast na podobné sportovní akci premiérová. Z pohledu dospělého pozorovatele došlo u dětí k probuzení hrdosti i pocitu sounáležitosti s organizací, které se projevily mimo jiné v nošení cvičebního úboru i mimo určené nácvikové bloky, či koupí odznaků, přívěsků, triček a kloboučků se sokolským logem.

Děti trénovaly od počátku kalendářního roku pod zkušenýma rukama sestry Daniely Frey-Maternové a jejího syna bratra Saši, kterým se podařilo vytvořit z heterogenního uskupení čtyř děvčat a čtyř chlapců jednotný spolupracující tým. Nácviky na Slet probíhaly v rámci pátečního provozu od 18:30 v historických prostorách tělocvičny ve Steinergasse, po ukončení cvičení mladších žáků.

Posíleni zážitkem z krajského sletu, který se uskutečnil na začátku června v Brně, odjely děti po více než půl roce do Prahy, kde změřily své síly a schopnosti s ostatními cvičenci z celé České republiky i ze zahraničí. Do Prahy děti odjížděly "sletově nezkušené". Během týdenního pobytu v hlavním městě a četným "secvičným" s ostatními spoluúčinkujícími na stadionu, se z nich stali zocelení týmoví hráči, kteří se naučili spoléhat jeden na druhého. Díky tomu se neztratily ani po skončení generální zkoušky ve zcela neosvětlených venkovních prostorách stadionu mezi více než tisícovkou dětí ve stejnokroji.

V Praze nejen cvičily

Zákulisí pražského sletu pro děti znamenalo především brzké ranní vstávání, generální zkoušky v pozdních večerních hodinách, převlékání se v přeplněných prostorách šaten, dlouhá čekání na seřadištích i před stadionem a téměř bez přestání se měnící povětrnostní podmínky. Vyvrcholením trpělivosti dětských sil bylo večerní vystoupení ve větru a dešti. Naše malé sokolíky však nic z výše uvedeného nedokázalo zlomit.

Kromě vysilujících momentů je nutno zmínit i pozitivní okamžiky jako například celodenní společný výlet se švýcarským týmem T. J. Sokol Luzern, trénink s cvičitelkou ze T. J. Sokol-Říčany, či návštěvu loutkového představení v divadle Kampa.

Ani ve volném čase naše děti nezahálely. Některé z nich prozkoumávaly společně se svými rodiči pražské památky či navštěvovaly kulturní instituce, další se věnovaly sportovním a pohybovým aktivitám i mimo prostředí stadionu. Nabídka byla pestrá.

Velký dík patří celému týmu za jeho účast v následujícím složení: Anna Apolin, Amalie Fereberger, Franziska Kalousek, Sarah Prochazka, Richard Kühnelt, Daniel Pirout, Matthias Skopek, Philip Sterba, Alexander Turčan. Přejeme všem sokolíkům, aby si udrželi své nadšení i do dalších všesokolských sletů.

Hana Kühnelt, členka Sokola

Výlet lodí po Vltavě

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 7)

V rámci letošního XVII. všesokolského sletu v Praze uspořádal Sokol Lucern projížďku lodí po Vltavě, která vyplouvala z přístavu "Čechův most" a plula na obě strany s okružní plavbou podél historického Starého Města. Přihlásilo se na ca 60 osob, převážně ze Švýcarska, ale i z Paříže, Mnichova a Vídně. Jízda lodí byla přímo odpočinková vzhledem k pestrému dění sletového týdne. Při plavbě bylo možno vidět Prahu z jiného úhlu pohledu.

Návštěvníci na lodi nehladověli, ba naopak. Mohli se posilnit dobře zásobeným bufetem, který nabízel různé saláty, teplá jídla, osvěžující meloun, zmrzlinu či ke kávě koláčky s různými náplněmi.

Během celé jízdy lodí přispíval k dobré náladě harmonikář, někteří si na horní palubě i zatančili. Všichni si jistě odnesli hezké vzpomínky na příjemně strávené odpoledne v dobré náladě na lodi.

 Jaroslava Hovorková, členka Sokola

Výlet víděňských sokolů na Vyšehrad

(Článek pro VSL z č. 31-34, srpen 2024, strana 7)

Nejen sportem živ je člověk! Po čtyřech dnech nacvičování skladeb příšla vhod i trocha historie Prahy. 

Cílem naší cesty uskutečněné v den 3. června 2024 byla - inu jak jinak – Praha, a v té speciálně jeden ze dvou hradů dominujících městu - Vyšehrad, na který zpravidla při krátkých návštěvách české metropole Vídeňákům nezbývá čas. My jsme si ale návštěvu Vyšehradu vytkli za hlavní bod svého programu a ten ještě opatřili zvláštní prémií v podobě prohlídky vnitřních prostor národní hrobky Slavín, kam se běžný turista jen tak nepodívá. K téhle "třešničce na dortu" jsme se dostali díky předsedovi spolku Alumni-CZ-Austria Pavlu Pachtovi a pražské historičce Gabriele Kalinové, která s přehledem provází i po hřbitově sv. Marka ve Vídni. Tentokrát připravila naši prohlídku Vyšehradu a přizvala k ní další dvě významné osobnosti, předsedkyni Spolku Malostranský hřbitov paní Alenu Lehnerovou a předsedu spolku Svatobor profesora Václava Lišku.

Výprava za historií Vyšehradu

Ve Středu, jsme se vypravili na Vyšehrad. Většina z nás přijela metrem do stanice stejného jména, kde na nás už čekala Gabriela Kalinová. Cestou na Vyšehrad nám vyprávěla o jeho historii. V pověstech je spojován se samými počátky českého přemyslovského státu. Ve skutečnosti je ale asi o sto let mladší než Pražský hrad. Panovnické sídlo sem přenesl až kníže Vratislav II., který je významný tím, že se v roce 1085 stal vůbec prvním českým králem, byť jeho královský titul zatím nebyl dědičný. Ten zde zřídil tzv. kolegiální kapitulu, což bylo sdružení kněží, jež nepodléhalo pražskému biskupovi, ale přímo papeži.

Vratislavovi nástupci se ovšem kolem roku 1140 přestěhovali zpět na Pražský hrad, a tak Vyšehrad musel na oživení své slávy čekat až do doby vlády císaře Karla IV., kdy se zde opět hodně stavělo. V roce 1420 ale Vyšehrad dobyli husité a od té doby byl v troskách. Třicetiletá válka se stala impulsem k jeho přestavbě v barokní pevnost, o jejímž vybudování se
rozhodlo v roce 1650. Ještě v roce 1850 rakouská armáda Vyšehrad upravovala, aby odtud mohla lépe ostřelovat město, kdyby se opakovala revoluce z roku 1848. V tehdy vybudovaném oválném prostoru pro děla je dnes amfiteátr Letní scény Vyšehrad.

Zhruba v polovině 19. století vstoupil Vyšehrad do nové kapitoly své historie a stal se národním symbolem jako jedno z nejpamátnějších míst české minulosti. Souviselo to mimo jiné i s tzv. rukopisy Zelenohorským a Královédvorským, které byly "nalezeny" v roce 1817 a ve kterých je popsána řada událostí z počátků českých dějin situovaných právě na Vyšehrad, například slavný "Libušin soud". Dnes už téměř nikdo nepochybuje, že ony rukopisy byly padělkem, ale ve své době sehrály obrovskou úlohu k posílení sebedůvěry probouzejícího se národa. Staly se inspirací pro díla mnoha českých umělců a k jejich ilustrátorům patřil i Josef Mánes. Tehdy také vznikla myšlenka přeměnit Vyšehradský hřbitov na národní pohřebiště.

Procházka po vyšehradském hřbitově

Vyšehradským hřbitovem nás provedla znalkyně hřbitovní architektury Alena Lehnerová. Každý z nás už na tomto hřbitově někdy byl, třeba se školním výletem kdysi dávno v minulém století, ale i přesto byla jeho prohlídka pro nás všechny opět silným zážitkem. Blízko sebe jsou zde místa posledního odpočinku mnoha velikánů našeho národního života. 

Někteří odpočívají ve skromných hrobech, jiní v honosných hrobkách. Vyjmenovat je samozřejmě všechny nelze, ale zastavili jsme se u několika hrobů těch, které tu uložili k věčnému spánku až v tomto století, například u hrobu režiséra Jiřího Menzla, architekta Jana Kaplického, zpěváka Waldemara Matušky nebo ve Vídni narozeného fotbalisty Josefa Bicana. Svůj symbolický hrob zde má i politička Milada Horáková a v hrobu Herecké asociace je zde od prosince roku 2021 uložena i urna s popelem nám mnohým dobře známé česko-rakouské herečky Zdenky Procházkové. Rakousko nám naše průvodkyně připomněla i u hrobu Karla Čapka, který je hustě zarostlý bujnou vegetací a kde je umístěno i pítko pro ptáky. Prý je tomu tak podle vzoru hrobů z rakouských Alp.

Na Vyšehradském hřbitově mají ale své hroby a hrobky i docela obyčejní Pražané, kteří je zdědili od svých předků. Čas od času se některý z nich rozhodne přenechat hrobové místo novým zájemcům. Cena za jednoduchý hrob je prý asi půl miliónu euro. Takže, chcete-li jednou odpočívat ve skutečně exkluzivní společnosti, začněte včas šetřit!

Prohlídka Slavína

Vyvrcholením naší návštěvy Vyšehradu byla prohlídka Slavína, společné hrobky národních velikánů, která byla postavena v letech 1889-1893. Iniciátorem její výstavby byl kanovník vyšehradské kapituly Mikuláš Karlach a financoval ji částkou 30 000 zlatých jeho přítel, smíchovský starosta a obchodník se dřevem Petr Matěj Fischer. 

Hrobku od jejího vzniku spravuje spolek Svatobor, který existuje od roku 1862 s cílem podporovat české spisovatele. Zakladatel Svatoboru, František Palacký, vyjádřil ideu jeho činnosti slovy "Pomáhej! Osvěcuj! Pamatuj!" Na činnost spolku tehdy přispívalo mnoho Čechů, včetně krajanů z Vídně, kteří mu zasílali peníze nebo dokonce odkazovali svůj majetek. Spolek tak mohl stát nejen u zrodu Slavína, ale dal vybudovat i řadu památníků českých spisovatelů, včetně sochy Josefa Jungmanna na stejnojmenném náměstí v centru Prahy nebo sochy Karla Hynka Máchy na Petříně. 

Tohle všechno a mnoho dalšího nám sdělil náš skvělý průvodce, současný předseda Svatoboru profesor Václav Liška. V jeho doprovodu jsme směli vstoupit i do krypty Slavína, která se otevírá jen zřídka vybraným hostům a do které mají nárok na vstup pouze příbuzní zde pohřbených osobností. Jejich jména najdete na internetu a já zde zmíním pouze světoznámého Alfonse Muchu. Zážitek to byl vskutku mimořádný. V hrobce je ještě jedno volné místo na rakev nebo na osm uren. Pozor, nepřijímají se politici a sportovci!

Poděkovali našim třem vynikajícím průvodcům a spěchali jsme nacvičovat naše sokolské skladby.

Michal Vavřík, člen Sokola

Sokolský průvod centrem Prahy byl prvním programem sletového týdne. Zahájil tak XVI. Všesokolský slet, který se konal v jubilejním roce stého výročí založení Československé republiky. Prahou pochodovalo za doprovodu několika hudebních skupin na 13 tisíc Sokolů z celého světa. V čele průvodu šli krojovaní Sokolové s historickými sokolskými prapory, následovali Sokolové ze zahraničí včetně zámoří - USA a Austrálie - a dále nekonečný průvod sokolských žup z celé České republiky.

XVI. všesokolský slet máme tedy za sebou. Byl nádhernou přehlídkou hromadných skladeb a výsledkem několikaměsíční práce v sokolských jednotách a župách. Ovšem pro některé – a teď mám na mysli především autory jednotlivých skladeb – trvala příprava na slet možná i několik let. Ono totiž určitě není snadné vymyslet zase zcela jiné cviky, kroky a především novou choreografii. Autoři musejí oplývat zatraceně dobrou představivostí, aby ze stovek cvičenců vytvořili tak nádherné a působivé formace na ploše stadionu, jako byly ty letošní.

A když jsou skladby hotové, musejí je větší skupiny Sokolů nacvičit, aby je pak zhruba rok před sletem představily cvičitelkám a cvičitelům. Ti z nich vyberou pro ně tu nejvhodnější a začnou s vlastním nácvikem. Česká obec sokolská organizuje pro každou skladbu 2-3 nácvičné srazy v Praze.

Také tři sestry ze Sokola Vídeň se jednoho takového srazu zúčastnily a celou skladbu do sebe takříkajíc nasoukaly během jednoho a půl dne. Byla to skladba pro starší členstvo s názvem "Princezna republika". Jak jinak, vždyť XVI. slet se konal právě v roce 100. výročí založení Československa.

Díky s. Ireně Floriánové, která tuto skladbu ve Vídni nacvičovala, jsme namísto dalšího nácviku v Praze, pozvali autorky skladby sestry Lenku a Blanku Kocmichovy k nám do Vídně. Věnovaly nám několik hodin svého drahocenného času a odstranily chybičky, které se do nácviku vloudily.

Zvláštní obdiv zasluhují dvě Zorky – matka a dcera - z daleké Sydney v Austrálii, které se skladbu naučily zcela samy a prvně si ji zacvičily teprve ve Vídni s naším celkem bezprostředně před odjezdem na slet do Prahy.

Mám za sebou již několik sokolských sletů a pokaždé, když stojím na ploše, tentokrát s téměř dvanácti stovkami dalších v "Princezně republice", běhá mi mráz po zádech a dojetím se hrnou do očí slzy. A tady si s dovolením vypůjčím podtitulek článku paní Marcely Matějkové z minulého čísla VSL: "Kdo to neviděl a nezažil, nepochopí".                                                                        Text pro VSL:  Nela Štěrbová, 6. 7. 2018